Pozdravy z Indie II. aneb bytí za hranicí své vlastni komfortní zóny...

Je pátek odpoledne, zítra to bude týden co jsem opustila Prahu... Tentokrát srovnání s časem a prostředím trvalo déle.. Pravděpodobně díky turbulencím v posledních týdnech starého roku...

První týden mého měsíčního pobytu začal zápisem ke studiu v Institutu. Ráno jsme se nemohly probudit, protože nás plně ovládl jet lag. V 7.30 místního času je u nás 4.00 ráno. Asi sami víte jaké to je, když musíte ve 4 ráno začít fungovat. Nedalo se nic jiného dělat. K snídani mango lassi. Hustý jogurtový drink s čerstvým mangem, celý půllitr, jako rituál který se ani jednou v tomto měsíci nezmění. Je to nejlepší snídaně, kterou si můžete dát před cvičením.

Na ulici před hotelem chytáme rikshaw a ujiždíme směrem  ke čtvrti s názvem Model Colony, kde se nachází institut. Bylo nám jasné, že nás bude hodně, protože měsíc leden je jeden z nejsilnějších, ale letos je to opravdu extrém... K zápisu vedla dlouhá fronta, všech kteří nedočkavě pokukovali po schodišti vedoucím do hlavního sálu. PANDU, sekretář místního institutu, v jednu chvíli registraci zastavil, se slovy běžte cvičit a vraťte se po 12.00, kdy končí self practice. Odebrali jsme se hromadně nahoru. Mnozí z vás si jistě pamatuji jednu z fotografií z minulého pobytu. Večerní pranayama class nacpaný  k prasknutí... Takto to tady letos vypadá v každé lekci.. Dnes jsem to počítala, vypadá to cca na 150-200 lidí v jedné lekci.. Takže, až vám zase na mé nejnacpanější lekci bude připadat, že nás je na malém prostoru moc, vzpomeňte si na mé vyprávění.. ABY, vnučka BKS Iyengara, v jedné lekci prohlásila: ".. Je nás dnes hodně, už nejsou podložky ani volné místo, takže dva lidé se podělí o jednu podložku... To nakonec neklaplo a tak nás požádali abychom odnesli podložky a hned jsme se vešli... Zrovna jsme cvičili balančni pozici půlměsíce (ardha chandrasana)... Dovedete si představit balancovat na miniaturním prostoru s chodidlem někoho jiného za uchem i před nosem..??!?

Registraci jsme nakonec dokončily až k večeru, protože nám chyběly fotografie a kopie pasu. Byly jsme tentokrát zapsány do pokročilejší skupiny, takže žádné lekce v 7.00 ráno a zajímavější skladba rozvrhu! Rozvrh dne vypadá tak že máme 3 hodiny self practice a 2 hodiny vedené lekce.
Pozitivní zpráva je, že Geeta, dcera Guruji, zase učí. Po delší odmlce, kvůli únavě a nemoci je zase zpět!! Učí méně, ale i tak je to skvělá zpráva. Její lekce jsou opravdu zatím nikým nenahraditelné. Je v dobré náladě a každé slovo je perla...

První dva dny jsem při cvičení cítila, jako bych nebyla ve svém těle. Podivná ztuhlost celého těla odcházela postupně.. Hledala jsem sama sebe jak po fyzické, tak po mentální stránce trochu déle než jindy po příjezdu. Každý den byl cítit určitý posun, teprve dnes jsem si vše konečně užila.

Proč jsem na začátku mluvila o posunu za hranice své komfortní zóny?? Je to tak po všech stránkách. To co byste nikde jinde neakceptovali, je tady zcela běžné a musíte to brát tak, jak to je. Mentalita zdejších lidí je absolutně odlišná a jejich způsob fungování je často pro nás doslova "nesjízdný". Přesto to musíte akceptovat a jednoduše se ztotožnit. Když se vám to podaří splynete a užíváte si všeho naplno. Když se necháte unést svym EGEM, očekáváním, nutkáním, chtíčem či chtěním, nepřizpůsobivostí a pocitem, že by se i tady vše mělo točit jen kolem vás tak jak jste zvykli ve svém prostředí - prohráváte a jste odsouzeni k tomu se trápit a zbytečně užírat něčím co jednoduše není ve vašich silách změnit..Co je ale horší stagnujete  a neposouváte se!

Můj zatím největší problém je, a teď se asi budete hodně smát, přecházení ulice. V jeden moment proudí ulicí neuvěřitelné množství všech dopravních prostředků, nejvice jsou to mopedy, motorky, skútry, kola a rikshaw...pak obrovské kovové a rezavé autobusy a do toho stará i moderni auta. Jezdí se zde v levo. Takže pro mne situace, ve které nejsem schopná se zorientovat. Každý den vyrážím do ulice, je tu jen jedna, jednosměrná, trochu potrénovat přecházení. Lepším se, ale mám strach v očích a nahlas křičí strachy, když vidím tu změť dopravních prostředku, které jednoduše jedou a nebrzdí. Já musím rychle kličkovat a věřit nejen sama sobě, ale všem těm ostatním, kterym je to dost jedno....jednoduše, každý den boj o holý život...na druhou stranu exploring a challenging!! Malé děti tu ulici přebíhají tam a zpět, zvirata s nimi a já výskám a připadám si nemožně...

Pokračování na podobná témata příště!

Mějte hezký víkend.      Helena