Čtení o Indii

Sedím v letadle z Istanbulu, "po okraj" plná zážitku z další cesty do Indie. Podle očekávání bylo vše absolutně odlišné od mé studijní cesty, kterou jsem uskutečnila přesně před rokem. Už jen to, že jsem s sebou měla 10 svých studentů a cítila za ně plnou odpovědnost, posunulo mé vnímání celé situace někam jinam. Překvapivě pozitivním směrem. Nutno říci, že se skupinka vydařila a každý účastník měl pro mne své kouzlo a vyzařování. Když se všechny ty odlišné energie promixovaly, došlo k velice zajímavému propojení jednotlivých typů osobností a splynutí duší v tom pozitivním i negativním slova smyslu. Asi mi rozumíte, každý z nás má to dobré i špatné v sobě a sdílením toho všeho se všichni někam posouváme..

Už při úvodní schůzce všech účastníků, která se uskutečnila zhruba 10 dní před odletem, jsem všechny výslovně upozornila, že nejde o organizovaný zájezd cestovní kanceláře, ale adventure trip skupinky lidí, kterou spojuje stejný zájem a to je cesta jógy. Po skoro 15 letech cestování a průvodcování potápěčů v Egyptě si dovoluji tvrdit, že mám určitou zkušenost a už trochu tuším, jak naši lidé reagují na úplně odlišnou mentalitu těchto národů. Naše netrpělivost a pocit, že musíme mít vše hned a přesně tak jak chceme my, je hlavní překážkou klidného plynutí cestování a zážitku z cesty. I já jsem to dlouhou dobu nechápala a myslela si, že vše změním silou, svou dominancí a tvrdostí v jednání se snahou dosáhnout svého. Většinou úspěšně jsem svého dosáhla, ale se ztrátou energie a po značném nervovém vypětí. Měsíční studijní pobyt v Pune, minulý rok byl pro mne přelomový. Finálně jsem se naučila určité pokoře a diplomatickému jednání s lidmi vyznávajícími pro mne tak odlišnou východní mentalitu. Toto bylo to hlavní, co jsem chtěla sdělit svým studentům ještě před cestou. To kde se potkáme, co si sebou mají vzít, jaká jsou zdravotní úskalí, popřípadě informace typu zdali je v resortu WiFi připojení, byly pro mne druhořadou a méně podstatnou problematikou..má první věta zněla:"..vše je potvrzené a zařízené, ale počítejte s tím, že bude všechno jinak..."

Už několik dní před odletem se to potvrdilo, Turkish airlines zrušila let Praha-Istanbul a první informace byla, bude změněn i let do Mumbai a tím nestíháme navazující let do Goa. Vše se podařilo vyřídit s výhodou jednoho dne navíc v Istanbulu. Myslím, že všichni byli spokojení, zvláště, když nás po příletu ubytovali v Mariottu.

Volný den jsme využili organizovanou prohlídkou dvou Mešit a procházkou po centru s výborným obědem. Příjemně unaveni jsme k večeru usedli do Airbusu letícího na Mumbai. Letadlo nebylo zcela plné, takže jsme skoro každý měl možnost dvousedačky k zaujetí pohodlné ležící pozice a po výborné večeři ( je třeba zmínit opravdu dobrý servis této letecké společnosti), jsme usnuli s očekáváním co nás v Indii čeká.

 

Po příletu do Mumbai, jsme měli skoro 7 hodin pauzu mezi navazujícím letem do Goa. Navrhla jsem možnost ubytování v hotelu, protože jsem dobře věděla jak sprcha a několik hodin spánku pomůže a posílí. Část skupinky se rozhodla přesunout na domestic flights a vydržet těch 7 hodin pokorně čekat na let do Goa.
Majíce v živé paměti nepříjemnou zkušenost z minulého roku jsem zbytek skupinky toužící po posteli a sprše upozornila, že snahou těch, co na letišti prodávají a nabízejí ubytování v hotelu je prodat hotel, který je na obrázku a pak ubohé nic netušící turisty odvézt někam úplně jinam, o kvalitě "chlívku" nemluvě..!
Sebejistě jsem nakráčela ke stejnému stánku. Ujal se mne stejný prodejce jako před rokem. Před očima všech jsem ho důrazně upozornila na svou špatnou zkušenost. Dušoval se, že se nic takového samozřejmě nezopakuje, ale bohužel opak byl pravdou. Odvezli nás opět do stejného hotelu, který byl úplně někde jinde a o kvalitě ani nemohu dál psát. Po asi 20 minutách dohadů a telefonování zpět do stánku na letiště, nám vyplatili zálohu a zdarma odvezli na letiště. V letištní hale jsme se opět všichni setkali a pokračovali přes security control do odletové haly. Tuto část bych nazvala jako nejslabší místo naší cesty. 5 hodin v proutěném křesílku místní kavárny, spánek v pozicích, za které by se nemusel stydět kdejaký jogín, bledé tváře nás všech k smrti unavených, vzpomínajících na luxusní Mariott v Istanbulu ....to byl obrázek naši skupinky, která byla už celý druhý den na cestě.

Let do Goa proběhl velice rychle a bez jakýchkoli prostojů. Na letišti na nás čekala auta, do kterých jsme se sotva vešli. Zde je třeba komentovat množství a naplnění zavazadel. Na již zmíněné schůzce, které se, podotýkám, nezúčastnil jediný muž naší výpravy, jsme si všechny slíbily, že jedeme s prázdnými kufry, abychom neměly starosti s nadváhou a mohly v klidu nakoupit vše, co jižní Indie nabízí. A že toho je :). Už na Ruzyni jsme se jedna druhé smála... Většina kufrů stejně plná a všechny na hranici 25 kg... Jsme nenapravitelné a závislé...jen aby nám něco nechybělo..

Únava a velké vedro nás paralyzovali natolik, že jsme se dostatečně nemohli kochat malebností indického venkova. Do resortu jsme se doslova dobelhali, vypili welcome drink ve formě useknutého, čerstvého kokosového ořechu a odkráčeli se ubytovat. Malebný resort, ležící na břehu Indického oceánu, palmový háj, ve kterém jsou rozeseté vilky, na druhé straně ohraničené řekou, ráj na zemi...při prvním vstupu do pokoje zděšení. Jedna skříň, dvě postele, jednoduchá koupelna s toaletou, sprcha s průtokovým ohřívačem vody, zaprané ručníky a povlečení...to je Indie vážení...pokud si nezaplatíte designový hotel, ubytováni je všude stejné...

Na společné schůzce jsem v očích většiny mých studentů mohla číst mnoho: obrovskou únavu, nadšení z místa a nikde nekončící pláže, na které se chystáme prožít necelé 2 týdny, ale i zklamání z ubytování, které většinou přijde ať je hotel sebelepší..naše očekávání, představy a domněnky nás svazují a ovládají...
Večeře v restauraci na pláži nad mořem, západ slunce a první pořádné indické jídlo vše zjemnily a my jsme se odebrali k zaslouženému odpočinku.

 

Ráno jsme začínaly (my ženy, muž se programu neúčastnil) v 7.30 meditací na pláži, po té v 8.00 pránayamou a ranní ásanovou praxí.

 

Ke snídani nad mořem jsme se obvykle dostávali mezi 9.30 -10.00. První snídaně byla opět zdrojem nepříjemných pocitů části výpravy. Jako pozůstatek anglické kolonizace, zůstala snídaně typu vajíčka, vajíčka a zase vajíčka, toast, máslo, jam..atd. Představa 10 dnů na vajíčkách, vystrašila některé z nás natolik, že na druhý den nakoupily zásoby cereálií a jiných dobrot. Během dalšího dne se i toto podařilo vyřešit a další snídaně už byly o mnoho pestřejší a veselejší! Horká vločková kaše, miska tropického ovoce, ale i vajíčka na všechny způsoby zůstaly v repertoáru snídaní naší skupinky. Fresh juice a Masala tea, který umí připravit pouze v Indii. Věřte mi, i když si přivezete všechny originální ingredience přímo z Indie a snažíte se si čaj připravit podle návodu, nikdy nedosáhnete vytoužené a známé chuti, ta se dá zažít je na místě...

 

Po snídani, skoro každý den stejně: válení, opalování, ležení, opékání, lenošení, spaní, čtení, studování, povídání, naslouchání, pozorování, prožívání, dlouhé procházky po pláži, ale hlavně komunikace, smlouvání a nakupování všeho možného od místních prodavačů...

 

Na toto téma bych byla schopná psát celé stránky textu a stále bych nedokázala vyjádřit to co jsme za těch 10 dní prožili a nakoupili... Píši s měkkým "i", protože nákupní horečka postihla i jediného muže naší výpravy, " viď Tome".
Nejvíce jsme nakupovali šátky všech, tvarů, materiálů a barev, korálky, perly a šperky. Všichni jsme se shodli na tom, že první dva tři dny to bylo o chtíči mít část Indie doma, ostatní dny to bylo už jen o tom se potkat s plážovými prodavači, poklábosit, zahrát si hru " na smlouvání" a nechat je si vydělat nějaké peníze na živobytí. Pokaždé, když je vidíte jdoucí po pláži s více než 15 kg zboží navěšeným na těle, ve 40 stupních na přímém slunci, bez vody....říkáte si jak těžký život ti lidé mají..ale je to jen zdání, myslím si, že mi většina skupiny dá za pravdu: mají svou práci rádi a s pokorou ji každý den vykonávají, protože jim přináší stabilní a jistý výdělek.

Část skupinky plážové nákupy ještě podpořili skoro každodenním cestováním do městečka Arambol. Obchodní třída po obou stranách lemovaná obchůdky a stánky se vším možným, co na pláži nekoupíte (stříbro, oblečeni, čaje, vůně, sošky atd.), se táhne více než kilometr z vnitrozemí až na pláž Indického oceánu. Této večerní aktivitě jsem naštěstí nepodlehla a v městečku byla jen jednou na procházce, takže více se ode mne asi nedozvíte. Jen snad malá poznámka o tom, jak mnoho z nás litovalo plných kufrů, které jsme si přitáhli až z Prahy.

 

 

Aby to nevypadalo, tak, že mluvím jen o posedlostech ostatních, také jsem jich několik měla.
MASÁŽE. Neuvěřitelná závislost na většině ayurvédských procedur. Vzhledem k velice dostupným cenám měla každá z nás svou osobní masérku a každý večer po ásánové praxi jsme se oddávaly skoro 2 hodinovým seancím. Zpočátku různé druhy masáží, později pak třeba treatment, kterému se říká "sirodhara". Jedna z ayurvédských procedur, začínající masáži hlavy a obličeje a pak skoro hodina v leže na zádech, kdy na čelo, do místa "třetího oka" pomalu odkapává horký olej. Stav podobný meditaci či savásaně, který vás absolutně očistí, regeneruje a energizuje. Nevynechaly jsme ani jednou celých 10 dní.

INDICKÉ JÍDLO. Myslím, že se o mne ví, jak miluji indickou kuchyni a jak ráda a často chodím do Indické restaurace. V Indii je vše ještě mnohokrát lákavější a chutnější.
U mne se závislost na Indické kuchyni projevovala tak, že jsem měla stále hlad. Jídlo obecně pro mne není zásadní věc v mém životě a vím, že ho potřebuji k přežití. Výjimka potvrzuje pravidlo, v Indii to mám naopak. Mé tajné představy se často točily okolo jídelních lístku místních plážových restaurací a v hlavě jsem často měla, co budeme večer cvičit a co si dáme k jídlu. Jedla jsem pouze vegetariánské pokrmy a občas nějakou rybu. Nemohu o tom ani dále psát. Teď jsem se přiznala k něčemu, co málo lidí na sebe řekne. Ale vy co mne blíže znáte, víte pravděpodobně něco o mé upřímnosti....

YOGA. Samozřejmě, kvůli józe jsme ostatně do Goa jeli. Z mého pohledu cesta splnila, ale i předčila naše očekávání. Co mohu říci ke cvičení skupinky. První dny jsme dávaly dohromady cestováním ztuhlá těla. Člověk opravdu potřebuje několik dní na aklimatizaci, což si moc dobře pamatuji z minulého roku v Pune. Cvičily jsme ve zděném domečku, ve kterém část z nás i bydlela. Výhodou byl stín a relativně přijatelná teplota, zvláště v odpoledním vedru, ráno nám někdy bylo i chladno. Tím, že jsme nikam nespěchaly, skupinka byla skvěle vyvážená, počet studentů byl malý (8 cvičících) a počet lekcí velký ;), bylo jasné, že i vývoj a posun bude viditelný. Budu ráda, když se k tomu otevřeně vyjádří i ostatní, ale z mého pohledu se každá ze zmíněných posunula nejen na fyzické úrovni, ale dopad 10 denní jógové praxe byl znatelný i na mentální úrovni. Z výrazů tváře většiny z nás zmizela ustaranost a ztuhlost, kterou vystřídalo uvolnění a naprostá "vysmátost". I já jsem jí každodenně zažívala a pamatuji se na poznámky typu:"...my už poznáme , kdy jdete z pláže, nejdříve hurónský smích, pak dlouho nic a pak vy dvě..."

 

Myslím, že za to jsem vděčná hlavně Simoně Z., která svým entuziasmem, smyslem pro humor a vyladěním nebavila více jak 18 hodin denně jen mne, ale i zbytek výpravy. Ale zpět ke cvičení. Je nutné dodat, že únava ze slunce a chuť objevovat nepoznanou část Goa ve formě poznávacích výletů, byly důvodem toho, že jen jedna ze skupinky odcvičila všechny lekce, za což zaslouží velkou pochvalu. Nemyslete si ale, že by to dámy nějak "flákaly", byla jsem značně překvapená, kolik toho zvládly. Každé odpoledne jsme začínaly pozicí supta vírásána (ležící) hrdina. Vy zasvěcení víte, jak oblíbená to pozice je. Že začátku, každý den protestovaly, ale posledních několik dní už si jen libovaly nad svým posunem. Stačila pravidelnost, teplo, bezstarostnost a někdo, kdo je nemilosrdně dotlačil ;).

Závěrem bych řekla, že tuto akci plánuji i na příští rok a to hned 2 x a víte proč? Osvědčila se mi malá skupinka. Pro takto dobrodružnou akci je třeba jen malý počet lidí. Malá skupinka lépe zvládá vzájemnou komunikaci a přístup učitele je značně individuální, z čehož benefitují obě strany.
I má vlastní asánová praxe byla zajímavá a posunula mne blíže směrem k tomu, co mne vzadu v mysli už dlouho tlačilo a to byly kvapem se blížící zkoušky Intermediate Junior I., v březnu v Amsterdamu. Chodila jsem cvičit, když ještě ostatní spali. Vstávala jsem časně a odbyla si své cvičení ještě před tím, než ostatní otevřeli oči. Užívala jsem si klid a probouzející se přírodu v resortu. Měla jsem prostor jen sama pro sebe a mohla se soustředit pouze a jen na cvičení.

Zmíním se také o ranní meditaci na pláži, protože to byl ranní rituál, který jsme dodržely až do posledního dne. Samozřejmě ne všechny z nás, protože ranní šlofíček, byl pro mnohé často lákavější. Byl to příjemný začátek dne a energie ranní Mandrem beach byla tím, co nás silně přitahovalo.

Hned v začátku našeho pobytu si nás vyhlídla smečka tzv. "beach dogs", divokých psů, kteří žili na pláži. Pravidelně na nás čekali. Když se naše skupinka, každé ráno vynořila z poza palem resortu. Ať byli jakkoli daleko, úprkem se k nám rozběhli, vstřícně vrtíce svými ohony. Způsobně opodál vyčkali až se usadíme k meditaci a pak zaujali svá místa. První den mne několikrát vyrušily zvláštní zvuky, které jsem nebyla schopna identifikovat. Tiché, ale intenzivní hrabání do písku. Když jsme procitly z meditace, bylo za námi několik uzlíčků stočených do klubíčka. Kdoví jestli spali či jen regulérně meditovali ;)..

MOŘE a MANDREM BEACH.
Indický oceán. Ještě než jsem minulý rok poprvé dojela k moři, po měsíčním pobytu v Iyengar institutu v Pune, o Indickém oceánu jsem si pouze snila. Měsíc ve špinavém městě dával mým představám stále větší rozměry. Jak už jsem zmiňovala, jsem potápěč cestovatel a pár moří už jsem viděla. V mých představách byl Indický oceán úplně jiný než ve skutečnosti je. Představovala jsem si průzračně čistou, tyrkysovou či blankytně modrou vodu..opak je pravdou. Voda je čistá, ale podloží je tmavé. Tmavý písek stále vytváří pocit, že voda je kalná, i když tomu tak ve skutečnosti není.
Pláž je rozlehlá a velice široká, masivní příliv a odliv výrazně mění a posouvá hranice pláže.

 

 

Příboj a velké vlny jsou zábavou, která vás nikdy neomrzí, pokaždé když se vrhnete do vln, necháte se unést splýváním ve vlnách směrem k pobřeží. Malou nevýhodou je mělčina, díky které musíte ujít desítky metrů, abyste se mohli ponořit a vykoupat. Teplotu vody bych odhadla na 28-30 stupňů, takže koupání nemá konce. Pláž je čistá, škeblí a kamenů po málu, žádní nebezpeční živočichové...jako dělaná pro hrátky malých dětí...

 

ZÁPAD SLUNCE. Jeden z jevů, kterým je Mandrem beach pověstná. Něco co vás upoutá natolik, že musíte ten obrovský zlatý koláč nořící se do moře, měnící odstíny barev okolní oblohy nesčetněkrát za dobu, než se utopí ve vlnách indického oceánu. Skoro každý den jsme se potkávali v restauraci nad mořem okolo 6 hodiny odpolední, abychom si vychutnali sílu a energii okamžiku, kdy slunce mizí z oblohy a vše v okolí se postupně noří do šera a později do tmy.

 

 

Co říci na závěr o pobytu v resortu Mandrem beach. Věděla jsem s jistotou, že první dojem, který většina mých studentů měla po příjezdu ("..dobrý, ale mé představy a očekávání toto místo nesplňuje.."), se poměrně rychle vyvine a změní...a asi jsem se ani moc nemýlila. Pár týdnu po příjezdu jsme se skoro všichni setkali na večeři v Indické restauraci. Aniž bych se musela jakkoli snažit, rozvinula se debata o pobytu v Goa. Dostala jsem velice pozitivní feedback. Potěšilo mne, že se všichni shodli na tom, že resort byl opravdu ten nejlepší ve srovnání s ostatními v daném místě. Dostupnost na pláž i do centra vesničky, klid, okolní příroda, úprava zeleně i úklid. Po celý den jste mohli slyšet zametání proutěnými košťaty. Zahradníci a údržbáři po celý den zametali kamenné cestičky, které se používáním rychle zanášely okolním bílým pískem. Vše mne jen ujistilo o tom, že příští trip bude do stejného místa i resortu.

MUMBAI ADVENTURE
Po 10 dnech v ráji jsme se chystali na přesun do velkoměsta, mnozí z nás nevědíce do čeho jedeme a co očekávat. Mumbai, jedno z mnoha velkoměst na světě, kde se luxus a bohatství snoubí s bídou a chudobou.
Transfer z Goa jakož i přelet do Mumbai proběhl přesně podle itineráře a bez větších prostojů. Naše obavy z nadváhou přetížených zavazadel byly zbytečné. I ty nejtěžší kufry prošly bez jediného problému. Část z nás si poprvé oddechla.
Komický okamžik nastal hned na letišti. Zaplatili jsme si předplacené taxi z letiště do hotelu. V ještě luxusních prostorách příletové haly jsme u stánku zaplatily 3 auta. Vyřizovala jsem to pro skoro celou skupinku. Jen dvě z nás si zabookovaly jiný hotel, i když ve stejné čtvrti, zvané Kolaba.
Po zaplacení jsem obdržela několik "lejster". Na každé auto kopie pro zákazníka, kopie pro řidiče a ještě pokyny a smlouva a...byli jsme unavení a tak jsem se nehodlala nijak zabývat papírováním. Do trojic jsem rozdala kopie pro řidiče a zbytek papírů utopila ve svém příručním zavazadle. Z letištní haly vyšli ještě pohromadě a pak se po trojicích vmísili mezi proudící dav lidí, kteří spěchali ke stanovišti předplacených taxíků. Udeřil nás pro mne tak dobře známy zápach velkoměsta, ve kterém lze rozeznat mnoho odstínu. Spálený odpad, kanalizace, exhalace aut a rikshaw a mnoho dalších. Když jsme se dostali do místa stanovišť taxi došlo nám proč všichni tolik spěchali. Úprk a závod či běh na krátkou trať s cílem jak ukořistit auto pro sebe. Cítila jsem se zodpovědná , už jen za dvě z nás. Bála jsem se, že je v tom mumraji ztratím. Několikrát jsme nesměle vykročily k autu, které bylo přitaveno a než jsme se na cokoli zmohly, obsadil ho někdo s ostřejšími lokty. Asi na popáté to vyšlo a my měly své auto a řidiče! Od prvního momentu nám připomínal Otíka z filmu Vesničko má středisková. Otík neuměl ani slovo anglicky a vlastně ani nevím zdali uměl mluvit. Pouze posunkoval a ani posunky toho moc nenamluvil. Auto bylo malé a s našimi zavazadly přímo praskalo ve švech. Má taška už se nikam nevešla a tak ji Otík a jeho kumpán bezstarostně mrskli na střechu. Bylo mi jasné, že o ni v první zatáčce přijdu a tak jsem si musela dupnout, aby ji přivázali. No i když, kdyby zůstala volně, vyšlo by to nastejno.
Vyrazili jsme s Otíkem vstříc nočnímu dobrodružství. Zácpa, troubení a hlavně několik kontrol při výjezdu z letiště. Co myslíte, že úředníci kontrolovali. Kopii dokladů. Bohužel nejen tu řidičovu, ale i tu pro zákazníka. Polilo mne horko. Uvědomila jsem si, že šest mých oveček je v ohrožení. Jejich kopie dokladů jsou zasunuty hluboko v mé kabelce. Snažila jsem se pohledem najít známé tváře v okolních autech čekajících na kontrolách. Ale marně. Taxiků byly desítky. Nebála bych se říci stovky... Uaaaaaaa...představila jsem si jak se musí vrátit až k přepážce odletové haly a zaplatit znovu. Nešlo ani moc o peníze, částka byla malá, ale o diskomfort, který jsem jim možná způsobila svou nerozvážností... Děj se vůle boží!!
Zbytek cesty už jsme se jenom chechtaly a to doslova. Zdálo se, ze Otík nejen že neumí mluvit, on pravděpodobně ani neslyšel.

Jeli jsme noční Bombají míjící slámy a chudinskou čtvrt. Lidé bydlící na ulicích, veselí naprosto smíření se svou karmou.

 

 

To jenom nám z toho pohledu mrazí..jen jsme doufaly, že Otík ví co dělá a jede správným směrem. Po asi 20 minutách pirátské jízdy, jsem zcela nervózní z očekávání, kdy už má taška uletí a já se s ní rozloučím, poprvé položila Otíkovi otázku za jak dlouho tam budem. Ani nehnul brvou. Že zádušní se ozýval huronský smích mých dvou spolucestovatelek. Vytáhla jsem papíry a snažila se posunky donutit Otíka k vnímání...nic jel nocí dál. Stále jsem opakovala Kolaba a jméno hotelu. Dělal jako bych tam nebyla. Panorama se zatím změnilo a nás začaly obklopovat ulice s obchody luxusních značek. Věděli jsme, že směr je správný. Otík najednou prudce zabočil a zastavil u benzinové pumpy. S radostí jsem vyběhla z auta a zeptala se prvního normálně vypadajícího člověka (také taxidriver), zdali jedeme správně. Promluvil na mne plynulou indickou angličtinou a ujistil mne, že vše je v naprostém pořádku. Vrátila jsem se do auta a tlumočila vše mým vysmátým kamarádkám. Otík se vrátil nastartoval a vyrazily jsme. K našemu úžasu po krátké době poprvé promluvil. Samozřejmě ne na nás. Nás prostě ignoroval. Na každém rohu zastavil a začal se ptát na cestu. Takto jsme se docourali až k našemu hotelu. Oddychla jsem si po druhé, když jsem viděla zubící se zbytek výpravy. Bála jsem se zeptat, zdali jim náhodou nechyběl bílý papírek. Nemusela jsem to dělat, protože v zápětí přišlo několik narážek, ale samozřejmě dobře míněných. Vyrazili jsme vzhůru do svých pokojů, po té večeře v místní restauraci a odebrali jsme se k zaslouženému odpočinku.

 

První den v Mumbai byl z části o prohlídce čtvrti, ve které jsme bydleli. Vyhlášený bombajský přístav a brána Indie několik kroků pěší chůzí.

 

 

A druhá část byla opět o nákupech. Nacpané kufry ještě jednou trochu změnily svůj objem. rozdělili jsme se na dvojice spolubydlících a každý si užíval den po svém.
Z tohoto dne mám jeden silný zážitek a to byly děti hrající si na nábřeží kuličky. Míjely jsme je, nic netušíce, když v tom nás zahlédly a začaly se snažit z nás něco vymámit. Těžko se jim odolává, když se zahledíte do jejich velkých černých očí a za nimi si okamžitě představujete jejich životní příběh. Začaly jsme obě lovit v kabelkách drobné a foťáky, že se s nimi alespoň vyfotíme, když najednou obě užasneme nad asi 12 letým chlapcem, který má na sobě triko, ale spodní část oděvu chybí. S pohledem jedna na druhou jsme se nezmohly na nic jiného než na hurónský smích. Chlapec nic nezaznamenal a nic mu nepřipadalo divné. Nadále se snažil spolu s ostatními nás přemluvit k nějakému bakšišnému.
Daly jsme jim peníze udělaly pár fotek a měly dobrou náladu na celý den.  

 

K večeru jsme se Simonou navštívily místní beauty parlour (kosmetický salon). Pro Simonu veliký zážitek, pro mne zpříjemnění večera, něco co jsem si občas za odměnu dopřávala v Pune. Velice zvláštní je systém práce děvčat zaměstnaných v salonu. Když přijdete na řadu sesype se na vás třeba 5 mladých indek a každá má svou práci. Jedna depiluje končetiny horkým cukrem, druhá dělá masáž hlavy, třetí pedikůru, čtvrtá tzv. threding, což je depilace obličeje za použití dvou nití které se rolují proti sobě. Jednu má dotyčná v ústech, mezi zuby a druhou v ruce..těžko se to popisuje, ale výsledek je vždy perfektně hladký obličej a upravené obočí. Poslední pátá to celé řídí. Doporučuji vyzkoušet!

 

Poslední den v Bombaji jsme si nechali na výlet na ostrov Elefanta. Ostrov vzdálený asi hodinu plavby výletní lodí.

 

Ráno jsme si dali snídani v zahrádce hotelové restaurace a jako skupinka vyrazili k bráně Indie, do přístavu.

 

Vzhledem k tomu, že jde o jednu z hlavních turistických atrakcí, opět jsme se ocitli v davu proudícímu k barevným loďkám houpajících se na vlnách oceánu.

 

Kupodivu šlo vše velice rychle. Než jsme se nadáli, seděli jsme na sun decku jedné z lodí a chystali se vyplout. Cesta utekla rychle, protože jsme se po dlouhé době zase viděli skoro všichni a ve skupinkách si vykládali dojmy z Bombaje. Romantickou plavbu rušil pohled na ropné plošiny, vzduch prosycený spalinami a velice špatná viditelnost kvůli exhalacím.

 

Výhled připomínal spíše měsíční krajinu. V mlhách se po hodině plavby začal rýsovat ostrov Elefanta.

 

Když jsme se vylodily, nakoupili kousky čerstvého ovoce a kokosových ořechů, nechali jsme se odvézt vláčkem až ke schodům, které vedly na kopec, který skrýval do skály vytesané chrámy, plné soch indického božstva a v Indii tolik uctívaného lingamu (falický symbol).

 

 

 

 

Velkým zážitkem pro nás pro všechny byla domácí zvířata, která se potulovala okolo vstupního místa. Kozy na lavičce jsme ocenili skoro všichni a každý chtěl mít svou fotografii.

Vyrazili jsme do schodů, které opět obklopovaly stánky se všemi možnými cetkami. Občas něco malého přibylo do kabelek většiny z nás. Nekupte to dárků není nikdy dost.
Nabídka dřevěného křesla, skoro královského trůnu, který nesou do schodů dva indičtí chlapi, byla lákavá, ale nikdo z nás jí nevyužil. Popravdě cítila bych se skoro trapně nechat se vyvláčet na trůnu až k chrámům.

 

Když jsme vystoupali až nahoru uchvátily nás dvě indické ženy, oblečené do barevných sárí, na hlavě držící kovová vědra. Stály jak dvě sochy vkusně nastavené pro snímek. Automaticky jsme si je začali fotit a jakmile cvakl první foťák, začaly se vymezovat a neomaleně žádat o peníze.

Hejna opic byla další atrakcí tohoto místa. Všude cedule nekrmit a nesahat mohou být nebezpečné. Vydrželi jsme se na jejich hrátky, skotačení a pózování dívat docela dlouho. Přeci jen pohled, který nemáte každý den.

 

 

Chrámy vytesané do skály a sochy v nadživotní velikosti. Jednoduše nedá se popsat, ale musí se vidět. Místo mající obrovskou energii a mystiku. Každý z nás pociťoval to své napojení do tohoto místa a mnozí z nás tam přicházeli s tajným přáním či prosbou....

 

Výlet byl vydařený, ale prohlídka všech chrámů zabrala nějaký čas. Ten den bylo velké horko a tak jsme unavení doškobrtali zpět k lodi a nechali se uspat houpáním ve vlnách. Probralo mne až troubení lodi vjíždějící do přístavu.

 

Tentýž den jsem dostala zprávu z kanceláře, že let Istanbul-Praha byl zrušen a že se situace bude opakovat. Mnohé z nás informace nakonec potěšila. Jedna noc navíc v luxusním hotelu s all inclusive a odpočinek před návratem do pracovního nasazení, není nikdy na škodu.
Začalo balení těch ještě více přeplněných zavazadel. Před cestou thajská masáž v luxusním salonu a poslední večeře v místní hodně obyčejné restauraci, spíše jídelně.

 

Odjezd z hotelu okolo 2 hodiny ranní, jízda taxíkem na letiště, už ne v tak dobré náladě s pocitem, že se vše opravdu blíží ke konci. Na letišti proběhlo vše hladce, nikdo se ani nepozastavil nad váhou našich kufrů. Let opět velice klidný a v leže na 2 sedačkách.

V Istanbulu se naše skupinka definitivně rozpadla, protože dvě z nás měly pocit, že už musí být doma. "Vyhádaly" nebo vyžádaly ?:) si let do Prahy a přes Budapešť se vydaly na cestu domů. My ostatní jsme si hodně užili poslední volný den v posteli a v hotelovém SPA. Velký zážitek jsme měli z Tureckého hamamu. Opět děkuji Turkish airlines za skvělý servis.
Zpáteční let na Prahu jsme si se Simonou trochu zpestřily planým poplachem, že nám letadlo uletí. Popletly jsme si čas a o hodinu dříve jsme se ve stejném gatu polo hystericky cpaly do letadla na Telaviv. Pán nás musel vykázat po tom, co jsme si daly security control v rekordním čase. Když jsme doběhly zpět k informační ceduli a znovu zmateně hledaly náš let, došlo nám, že jsme časově posunuté...návrat do normálu po 10 dnech v přírodě nás asi bude ještě něco stát.

Celý příběh začal Tím..

Co říci nakonec? Omlouvám se všem, že tyto mé spisky nebyly aktuálně přímo z místa jako minulý rok. V Pune jsem byla sama a měla spoustu času. V Goa nebylo úplně jednoduché najít plně fungující připojení. Roli také sehrála má lenost a pocit, že nechci narušovat tak příjemně plynoucí čas vysedáváním u počítače.
Když jsem se vrátila byla pro mne důležitější příprava na zkoušky.

Potěšilo by mne jakékoli vyjádření ze strany mých studentů. Mnoho z toho co jsem napsala, bude třeba znít úplně jinak, viděno očima někoho jiného...takže je to na nich, rádi uveřejníme i postřehy ostatních. Doufám, že i s tří měsíčním zpožděním budete číst náš příběh s chutí a třeba Vás inspiruje natolik, že se s námi vydáte v listopadu, či napřesrok v únoru.

Předpokládané termíny: 
1.2.-15.2.2012

Namaste Helena